Vítejte u poselství na prosinec! Taky vám tenhle rok tak utekl? A jaký pro vás byl?

 

Už jsem zmiňovala, že jsme v devítkovém roce, kdy končí jeden velký vývojový cyklus, a spousta z vás určitě cítí, že jste se letos hodně posunuli – ať už na duchovní cestě obecně nebo konkrétně třeba přístupem ke svým vztahům či lepším uvědoměním toho, proč tu jste a jaký je váš úkol. A to, co nás posunulo dál, byl v mnoha případech takový zátěžový test, nějaká velká výzva a lekce – a nejspíš taková, kterou jste nečekali a nejspíš ze začátku nechtěli, ale která vám ve skutečnosti velmi prospěla. Pokud jste ještě nezačali vnímat její přínos pro váš život, využijte tento měsíc k tomu, abyste opravdu podrobně prozkoumali, co jste se v těch náročných chvílích o sobě, o druhých, o životě naučili a oceňte to. Nevstupujte do nového roku s energií výčitek, obviňování či lítosti. Všechno, co se děje, je PRO váš růst, takže jestli vás teď napadá událost, u které si říkáte: no to tedy nevím, k čemu to bylo dobré, zkuste o ní trochu meditovat a otevřete se možnosti, že vás i toto něčím obohatilo. To pravé pochopení poznáte třeba tak, že vám přinese určitý pocit klidu a míru. A někdy ta lekce tkví “jen” v tom, že se o sobě dozvíte, co všechno jste schopni vydržet a přestát.

 

Nezapomeňte si poděkovat a ocenit se za to, co jste dokázali, a taky si teď trochu vydechnout. Máme čas Vánoc a pro většinu z nás je to období horečného nakupování, uklízení a vaření, a celkově je to většinou stres a jen občas pohoda. A přitom by to měla jenom pohoda a okamžik stmelení rodiny a kruhu bližních, vzdání díků za uplynulý rok a za to, že můžete být spolu, je to čas pro sdílení lásky. Což je samozřejmě také skutečný význam Kristova poselství – o lásce ke všem a o jejím volném, nepodmíněném sdílení a předávání. Ale zdá se mi, že Láska nebývá vždycky o Vánocích na prvním místě. A my z toho rádi obviňujeme naši konzumní společnost, ale doufám, že všichni aspoň na nějaké úrovni cítíte, že to je nesmysl, protože Vánoce jsou takové, jaké si je my konkrétně uděláme, nikdo a nic nás doopravdy nenutí mít to jinak. A mně by zajímalo, co by se pro nás všechny změnilo, kdybychom dali tyhle Vánoce Lásku na první místo – před hmotné dárky, úklid a vaření a jinou snahu o “dokonalost”.

 

Ježíš říká: Pokud se snažíš o dokonalost, snaž se jen o to dokonale milovat. To má být tvůj hlavní cíl tady na Zemi.

 

Věřím tomu, že ve většině případů, pokud po něčem toužíme, ať už je to cokoliv – hmotného či nehmotného – ve skutečnosti toužíme právě po Lásce. Jenom si představujeme, že ji nalezneme nebo dáme skrze věci. A na dávání dárků samozřejmě není nic špatného, je to určitě jeden ze způsobů jak vyjádřit své city, ale nezapomeňte v tomhle období dát je najevo i jinak, hlavně dětem, tím že je třeba obejmete a řeknete jim: mám tě ráda a jsem na tebe moc pyšná. Nechtěli jste být jako děti svými rodiči bezpodmíněčně přijati a milováni? Tak nezapomeňte dát tento dar teď svým dětem, ať už vás zlobí či ne, ať už vedou život, jak byste si představovali nebo ne. A dejte ho taky sami sobě. Dokážete si říct: mám tě ráda a jsem na tebe moc pyšná? Všichni v sobě máme vnitřní dítě, které tohle potřebuje slyšet, tak pro něj buďme láskyplným rodičem (třeba i takovým, kterého nikdy nemělo).

 

Tento měsíc k nám přichází výzva zahojit rány minulosti a využít minulé zkušenosti ke své transformaci. To je jistě něco, na čem většina z nás pracuje, a máme pocit, že je to běh na douhou trať – a často opravdu je – nicméně také si toho v sobě nosíme hodně, co už je připravené na to, aby to bylo odpuštěno a opuštěno. A pravděpodobně je to něco, co jsme se pokusili ze svého vědomí vytěsnit, něco, co nechceme vidět, protože se nám to zdá příliš bolestné – ale tím, že se to snažíme ignorovat, se z toho nemůžeme poučit a tím pádem to nelze vyléčit a proto se zas a znovu dostáváme do stejných situací, přitahujeme k sobě podobné lidi a začarovaný kruh se točí dál.

 

Jsme opravdu důrazně vyzývání, abychom začali osvobozovat svou minulost od této emocionální zátěže, kterou jsme na ni za ty roky nabalili, tím, že si dovolíme cítit své pocity, prožít své emoce – a tím je uvolnit. Jenže my máme strach z vlastních pocitů, z nepříjemných, ale někdy i z těch příjemných, často se jim vyhýbáme, potlačujeme je, děláme z nich něco, co nejsou, nedovolíme si je. Zůstávají pak v nás a působí nám bolest, o které nevíme, odkud se bere, nutí nás dělat věci, které nechceme a samozřejmě opakovat tytéž chyby stále dokola. Takhle bolest musí být uvolněna, pokud si – coby pracovníci Světla – přejeme spojit se se svou podstatou a naplnit svůj úkol tady na Zemi. Toto se po nás nyní chce – nechat ten kříž, který vláčíme na ramenou, aby se rozpadl v prach.

 

Jaký má smysl bát se vlastních emocí, bát se bolesti? Tolik z nás tráví svůj život tím, že se jí vyhýbáme. Vytváříme si zlozvyky, otupujeme se konzumací všeho možného, vyhýbáme se blízkosti a intimity s druhými, jen abychom nezažili bolest, lžeme sami sobě. A ano, někteří z nás toho v minulosti zažili tolik těžkého, že opravdu není možné ani vhodné ponořit se do toho naráz – je to určitě proces, ale musíme sebrat odvahu ho začít. Třeba tím, že se přestaneme bát toho, co v sobě máme; je to součást nás, tudíž i součást Stvoření, součást Existence, součást Boha, jenom tam chybí Světlo a je na nás, abychom ho tam poslali. Bolest a Láska jsou dvě strany jedné mince, obě nás učí, přispívají k našemu růstu, obě pracují PRO nás a nikoliv proti nám, jsou tu pro náš vývoj, abychom poznali sami sebe, tedy abychom poznali Boha, v těch podmínkách, jaké jsme si vytvořili a pro jaké jsme se rozhodli. Nemá to být trest. Nic není trest. Bylo by tedy velmi prospěšné změnit svou perspektivu a začít se na to dívat jako na dar.

 

Láska a bolest: když odmítáme jedno, odmítáme i druhé, odmítáme Život. A naše duchovní cesta by nás měla dovést k tomu, že nebudeme odmítat vůbec nic – nic, co se nachází v nás ani, co nám okolní svět odráží zvnějšku. Pravá cesta je cestou smíření. Smíření protikladných sil, temnoty a Světla, mužského a ženského principu – nejdřív v nás a to se následně odrazí i v okolním světě. Je na čase tomu všemu říct: Ano, patříte ke mně.

 

Stále jsme tady na Zemi ve velké fázi očišťování, které vyplavuje na hladinu mnoho temných událostí a energetických vzorců – jak kolektivně, tak individuálně. To se bude odehrávat i v nadcházejícím roce, vlastně se tento proces teprve rozjíždí, takže budeme dál zkoušeni – o to zásadnější je, pokud chceme, aby to proběhlo hladce, abychom dělali maximum proto, abychom se opravdu poučili, jak ze své minulosti, tak z přítomné situace a začali využívat tyto zkušenosti naplno, jako zdroj své moudrosti a síly pro naši službu tady na zemi. A jak už jsem zmiňovala, abychom si dovolili prožít své zasuté emoce, jakkoliv mohou být strašidelné, tím, že si vytvoříme – i třeba s pomocí nějakého léčitele nebo terapeuta  – bezpečný, uzeměný prostor naplněný soucitem a podporou, kde bude možné naše emoce prozkoumat a uvolnit.

 

Všichni jsme sumou všech svých minulých životů a všichni si v sobě nosíme zranění kolektivní – a tím, že je v sobě dokážeme prosvětlit a vstoupit do energie přijetí a odpuštění, pomáháme v uzdravení i všech ostatních, kterých se to týká. A teď následuje vzkaz především pro nás ženy. Dostává se ke mně čím dál víc impulzů a znamení, která mluví o Návratu Bohyně, o tom, že Bohyně je na vzestupu. A o co se jedná? V pradávné minulosti tady na Zemi vládl matriarchát a mužský princip byl utiskován, přehlížen, zneužíván – a jak všichni víme, když kyvadlo vytáhneme hodně na jednu stranu, pak se taky výrazně zhoupne na tu druhou – a tak tady máme to, v čem stále ještě žijeme a to je patriarchát, převaha mužského principu a neuznávání toho ženského. Jenže rovnováha musí být – a bude – znovunastolena. A to je návrat Bohyně – tentokrát už ne, aby absolutně vládla, ale aby došlo k posvátnému sňatku těchto dvou sil, mužské a ženské. Protože jen tak se budeme moct posunout vpřed jako lidstvo.

 

A je to obrovská výzva hlavně pro nás ženy – nepřekvapuje mne, že se na duchovních kurzech a přednáškám setkávám téměř jen se ženami, protože jsme to my, kdo to má rozjet. A to uděláme právě tak, že se usmíříme se svou vnitřní ženou ve všech jejích podobách, se všemi jejími emocemi, s naší dokonalou citlivostí a intuicí, i s tím, co je v nás temné – naše touhy, vášně, destruktivní síla. To všechno je třeba začít vytahovat na Světlo. Mezi námi ženami stále ještě panuje soutěživost, žárlivost, vnímáme se jako konkurenci a ne jako sestry, kterými jsme. Nechápeme, že když jedna z nás zvítězí, vítězíme všechny. Převzali jsme totiž do sebe rozkol způsobený převahou mužského principu, hrajeme tu hru obětí a pachatelů, bojujeme spolu navzájem a pak i s muži, necháváme se muži zraňovat, spoutávat, odevzdáváme jim svou sílu a moc, snažíme se je ovládat, svoje partnery a svoje syny, které neumíme vést k úctě k opačnému pohlaví, protože nectíme sami sebe na 100 %. Bolestivá menstruace a bolestivé porody – to není něco, co bychom měli přijmout jako normální, je to znamení, že jsou v nás ještě dávné rány, které jsme nevyléčily. Máme strach ze své obrovské síly (protože možná je kdesi v nás ukrytá pradávná vzpomínka na to, co ta síla dokáže). Ale je čas na usmíření, čas na přijetí této síly skrze přijetí toho, čeho se bojíme. Jinou cestu neznám.

 

A jestli tohle máme dokázat, musíme to udělat společně, my ženy společně, a samozřejmě také společně s muži. Protože ani muži nemají doopravdy prospěch z patriarchátu. Dominance mužského principu vytváří generace mužů odtržených od vlastních emocí, citu, lásky a schopnosti vhledu, generace mužů naprogramovaných dělat a zabezpečovat a všechno ustát tak trochu jako stroje. Muže, kteří také zápasí se svou vnitřní ženou, svou vniřní matkou, kteří touží se metaforicky vrátit do lůna, ale zároveň z něho mají hrůzu a odpor. Když se my ženy postavíme za své plné ženství, ať už se zrovna chce projevit jakkoliv, s láskou, úctou a pochopením, výrazně pak našim mužům usnadníme udělat totéž. Je čas zahodit už jednou provždy náš boj; jestli máme za něco bojovat, tak ať je to za smíření. Všichni jsme si rovni před tváří Existence. Ale začíná to v nás samých, nelze to obejít nebo se tomu vyhnout. Ti, kdo to neudělají, zůstanou na této cestě pozadu a budou opakovat tyhle lekce, tenhle život stále dokola.

 

Takže nepotlačujme dál, co nechceme cítit, nebojme si ničeho, co v sobě máme – zdá se to děsivé jen proto, že jsme to schovali do stínu. A nepodceňujme roli, kterou tady na Zemi sehráváme. Nepodceňujte se, přátelé, netušíte, jakou má vaše energie a práce na sobě vliv. Naši duchovní průvodci vám teď vzkazují, že váš vliv je nesmírný, je vás potřeba. Jak už jsem říkala: co v sobě vyčistíte, pomůžete přijmout také celému kolektivu. A milé ženy: začněme si pomáhat. Jestli si chcete dát jedno novoroční předsevzetí, dejte si tohle: že tu budete pro ženy kolem sebe a také pro svou vnitřní ženu (i pokud jste muž). Dovolme si být silné, úspěšné a milované. Dovolme to sobě navzájem i sobě sama.

 

Náš úkol není ve skutečnosti vůbec složitý, tak se může jevit jenom hlavě, která velmi ráda všechno komplikuje, ale Pravda je nesmírně jednoduchá. A tato práce nám půjde daleko lépe, když si věci zjednodušíme, jak jen to je možné. Jakmile se o něco pokusíte a náhle se vám to zašmodrchá, hledejte v sobě, jak to můžete zjednodušit, jaký úhel pohledu a přístup vám pomůže dostat se k jádru věci a nezaobírat se rozptylujícími nesmysly okolo. Před námi je naprosto jednoduchá cesta, cesta přítomného okamžiku a toho úkolu, toho jednoho kroku, který teď můžeme udělat. Nic víc, nic míň. Je to odevzdání se tomu, co právě probíhá, i když tomu nerozumíme a nevíme, kam to vede. Je to skok do neznáma, při kterém odhodíme, nebo z nás spadnou, slupky toho, co už nám neslouží. Tak na ničem nelpěme. Když si dovolíme tento skok, s důvěrou, dopadneme přesně tam, kde máme být.

 

To je i cesta Lásky. Co by se pro vás změnilo, kdybyste vnímali Život jako svou lásku, jako svého milence, do kterého jste se zbláznili, a nemůžete se dočkat, až ho celého prozkoumáte, zažijete naplno, ochutnáte, až mu dáte všechno a on dá všechno vám, protože s ničím míň byste se nesmířili, kdybyste se mu dali na 100 %, bez výhrad, jen pro tu radost, z vášně, ze zvědavosti. Kdybyste věděli, že je to hra, kterou spolu hrajete, a vyhraje ten, kdo si ji nejvíc užije? Co by se pro vás změnilo?

 

Tohle poselství se k nám bude vracet a opakovat se ještě hodněkrát. Zkuste ho v sobě opravdu procítit, meditovat o něm a zamyslet se nad tím, jak byste na jeho základě mohli jednat. Protože to je to hlavní – to, co uděláme.

 

A zde je meditace setkání s Temnou Bohyní, tou, která nám přináší uzdravení:

Dejte mi vědět své dojmy a zážitky, a samozřejmě také, pokud máte jakékoliv otázky!

S láskou,

Anna