Pravděpodobně se vám už někdy stalo, že někdo, na kom vám záleží, se ocitl ve stavu emoční či psychické bolesti, zmatku, truchlení nebo strachu. Mohl to zapříčinit rozvod, úmrtí v rodině, ztráta práce, náhlá nemoc, nebo “jen” potíže s dětmi, nespokojenost a nenaplněnost v životě, hledání smyslu či jedna jediná nepříjemná událost, která v nich vyvolala stres a pocit studu…

Možná se vám svěřil se svým příběhem, se svými problémy, a možná tam jen seděl a vy jste věděli, že s něčím uvnitř zápasí, ale nechce nebo nemůže o tom mluvit. Vnímali jste jeho bolest a smutek, jeho vztek či zmatenost a v jistém okamžiku mohla padnout otázka: co mám dělat? Jak mohu pomoci? Jaká je správná reakce na tuto situaci, když tomu člověku nechci přihoršit, dát mu špatnou radu, říct “hloupost”?

A možná byste také ve svém běžném životě byli rádi pro své blízké větší oporou a začali si budovat vztahy založené na důvěře a skutečné intimitě. Vztahy, v nichž každý může být přirozeně sám sebou, svěřit se s tím, co má na srdci a být bezpodmíněčně přijat.

Coby terapeut ale také jako lidská bytost, která si zpracovává svá vlastní témata, jsem si zas a znovu ověřila, že to, co doopravdy léčí a to, po čem skutečně v hloubi duše toužíme, je jedno a totéž: pocítit na niterné úrovni, že tak, jak jsme, je to v pořádku, že jsme přijímáni, že nás někdo vidí – opravdu vidí – s naší slabostí, bolestí, hanbou, strachem a pochybnostmi a přijímá to všechno jako to, čím to je – tedy normální součást prožitku zvaného *být člověkem*, která nemění nic na tom, že si zasloužíme být milováni, pochopeni a oceňováni. Skrze toto vědomí si pak můžeme konečně dovolit cítit své emoce, můžeme si dát povolení existovat tak, jak jsme, přestat být v odporu vůči sobě sama. Dovedete si představit tu úlevu? A to je okamžik, kdy dochází k opravdu hlubokému léčení: skrze přijetí, dovolení a uznání „ano, i tenhle stav je v pořádku, i tenhle pocit tu může být, nemusím to měnit, nemusím před tím utíkat, můžu tomu dát prostor.“

Když víme, že tak, jak jsme (ať už jsme momentálně jakkoliv), je to v pořádku, že je to jen inteligence našeho těla a duše, které se na energetické úrovni očišťují skrze prožívání emocí, pak si také konečně uvědomíme, že jsme nejen v pořádku, ale také, že jsme DOST. A to je moment skutečné transformace.

Ten ‚někdo‘, kdo nás vidí, slyší, cítí a přijímá máme jednak být my sami (jak jinak), ale cosi magického se děje v okamžiku, kdy se otevřeme druhému člověku, kdy sdílíme sami sebe a dostáváme na povrch, vyjadřujeme, to, co nás tíží – za předpokladu, že ten druhý ví, jak pro nás vytvořit a džet bezpečný prostor a může nám tedy pomoci si své prožitky láskyplně zpracovat.

Pojďme si teď definovat, co to znamená držet pro někoho prostor:

“Znamená to, že jsme ochotni kráčet vedle druhých, ať už jsou na jakékoliv cestě, aniž bychom je odsuzovali či hodnotili, vyvolávali v nich pocit nedostatečnosti, pokoušeli se je zpravit (dát do pohody) nebo zkoušeli ovlivnit výsledek jejich situace. Když držíme druhým prostor, otevíráme svá srdce, nabízíme bezpodmínečnou podporu a necháváme jít své posuzování a kontrolu.”
– Heather Plett

Společnost nás naučila odsuzovat se a stydět se za své emoční stavy, obzvlášť pokud jsou velmi silné, a myslet si, že je to znakem slabosti, znakem toho, že svůj život a sebe sama nezvládáme, že je s námi něco špatně.

Toto podmínění pak vede k tomu, že si neumíme poradit ani s emocemi a těžkými stavy druhých. Cítíme se za ně trapně, nesví, vlastně z toho máme strach (neboť vyjádření emocí máme negativně spojené se ztrátou sebeovládání, což je ohrožující, že?), a proto se danou situaci a emoce druhých pokoušíme kontrolovat. Tím, že druhé “utěšujeme”, vysvětlujeme jim, že jejich situace “není tak hrozná”, radíme jim, jak z toho ven a jak se přestat takto cítit, vnucujeme jim svá řešení, snažíme se odvést jejich pozornost, “rozveselit je”, kritizujeme jejich volby, rozebíráme a analyzujeme jejich stav hlavou, nebo začneme nadávat na domnělý zdroj jejich bolesti – pokud mají problém ve vztahu, obujeme se do jejich partnera apod. V nejhorším případě jim rovnou řekneme, že nemají důvod “vyvádět” a ať se seberou, nebo odvedeme pozornost na sebe slovy “to nic není proti tomu, co mně se stalo!”.

Ať už si vybereme jakoukoliv z těchto reakcí, i když si myslíme, že tím pomáháme, pravda je taková, že druhému tímto podvědomě sdělujeme: tak, jak jsi, je to špatně, tvůj stav je nepřijatelný, ty jsi nepřijatelný, nejsem tu s tebou, nevnímám tě (tvou podstatu, tvou pravdu).

Takže si to shrňme:

Nepomáháme, když se druhé snažíme zpravit, změnit nebo za ně vyřešit jejich problémy. Bereme jim tím sílu.
Nepomáháme, když poukazujeme na jejich “chyby a omyly”, když tvrdíme, že “to měli vědět nebo tomu předejít”. Zostuzujeme je tím (a vlastně jim ukazujeme, že se stydíme za ně).
Nepomáháme, když obviňujeme a stavíme do negativního světla lidi a situace, kterých se jejich bolest týká („za to může ten blbec, pošli ho už do háje!“). Děláme tím z nich hlupáky, protože tito lidé a situace jsou pro ně důležití.
Nepomáháme, když odvedeme řeč k něčemu či někomu jinému. Dáváme jim tím najevo, že je neposloucháme a nejsou pro nás teď prioritou.
Nepomáháme, když jejich situaci zlehčujeme („ále, určitě to nebyl trapas, každý ví, že jsi skvělá!“). Popíráme a znehodnocujeme tím jejich aktuální prožitek.
Nepomáháme, když jim tvrdíme, že by neměli plakat, naříkat, vztekat se, mlátit do polštáře, rozbít pár talířů, cítit se hrozně, cítit se tak, jak se právě teď cítí. Nutíme je tím potlačit své emoce a zůstat v bolesti.

“Nechceme být zachráněni a zpraveni, chceme být přijati.”
-Jeff Foster

Naopak bezpečný prostor je místem, kde mohou být, tak jak jsou, kde každý pocit a emoce, každá pochybnost a všechna bolest jsou vítány. V tomto prostoru my děláme krok zpátky a necháváme je cítit, to co cítí, činit svá vlastní rozhodnutí, navrhujeme alternativy jen, když je třeba, nebo když jsme dotázáni a svou přítomností, plnou pozorností, hlubokým nasloucháním a neposuzováním jim umožňujeme spočinout v našem přijetí a tak přijmout sebe sama.

Řekněme si teď a tady – než přejdeme ke konkrétním principům – že vytvářet pro někoho prostor může být dřina a vyžaduje to naši odvahu vidět a cítit to, co je nepříjemné nejen v tom, s kým hovoříme, ale i v nás samých. Protože základní kvalitou bezpečného prostoru je SOUCIT, tedy CÍTIT S NĚKÝM. Je to okamžik, kdy otevřeme své srdce, spojíme se s tímtéž pocitem v sobě, dovolíme si být zranitelní a řekneme: „vím, jak se cítíš a úplně tomu rozumím. NEJSI V TOM SAMA.“ A pokud soudíme a nepřijímáme nějaké své aspekty, bude pro nás hodně těžké, ne-li nemožné přijmout je v někom jiném.

Například pokud za vámi vaše desetiletá dcera přijde s tím, že se jí ve škole za něco smáli a nikdo si s ní nechtěl povídat, pokud ve vás samých zeje potlačovaná rána z časů, kdy vy jste se cítili odstrčení a ponížení výsměchem, je pro vás tato emoce na nějaké úrovni nepřijatelná, což vede k tomu, že pak dceru odbydete, pokusíte se ji „uchlácholit“ radou, že se má víc usmívat a snažit se se zapojit, nebo začnete nadávat na její spolužáky (a ještě jí poradíte, aby jim to příště oplatila). Pomůže jí cokoliv z toho v její bolesti? Pravděpodobně se bude cítit ještě víc nepochopená a odstrčená. Pokud se však dokážete spojit se svou vlastní ránou, se sebou sama v deseti letech a s tím, jak jste tehdy svět prožívali, pokud si dokážete připomenout, že takhle nějak jste se cítil/a včera na poradě, když vás kolegové za něco kritizovali – pak jste schopni si ke své dceři sednout, zhluboka si vydechnout, podívat se jí do očí a říct jí to, co vy jste tehdy (a možná stále) potřebovali slyšet.Rozumím ti… to je hodně těžké… taky se mi to stalo… pojď si o tom promluvit… jsem rád/a, žes mi o tom řekla… určitě to spolu zvládneme… vymyslíme, jak bys na to příště mohla reagovat… chci, abys věděla, že pro mě jsi hvězda, ať se děje cokoliv… moc tě miluju.

Už chápete, že bez odvahy a zranitelnosti to nepůjde?

Dobrá zpráva je, že soucit stejně jako odvaha jsou superschopnosti, které v sobě rozvíjíme procvičováním. Pokud do toho půjdete s odhodláním a bdělou pozorností, pravděpodobně vás nejprve překvapí, jak obtížné to je nesklouznout do nevědomého chování a automatických odpovědí na něčí problémy — což není nic jiného, než další příležitost praktikovat soucit k sobě. Čím více příležitostí využijete, tím snazší pro vás bude bezpečný prostor udržovat v sobě (a pro sebe) i kolem sebe. A to za to stojí.

„Při rozvíjení soucitu čerpáme s celku naší zkušenosti – z našeho utrpení a naší empatie, stejně jako z naší krutosti a strachu. Musí to tak být. Soucit není vztahem mezi léčitelem a zraněným. Je to vztah mezi sobě rovnými. Jen pokud dobře známe svou vlastní temnotu, můžeme být přítomni temnotě druhých. Soucit se stává skutečným v uznání našeho společného lidství.“ – Pema Chödrön.

držení prostoru

Kroky k vytváření a udržování bezpečného prostoru:

Více mluví oni, ne my aneb Zázrak hlubokého naslouchání.

Co znamená naslouchat hluboce? Znamená to vnitřně se ztišit, spojit se s vlastním srdcem a pocity a zbytek své pozornosti plně odevzdat druhému člověku. Nepřipravovat si v hlavě reakci na jejich slova. Nehodnotit. Nedělat si ŽÁDNÉ závěry o ničem. „Vím, že nic nevím“, nechť je vaše motto. Když se přistihnete při podobných myšlenkách, dejte i sobě dar nehodnocení a prostě je jen nechte odplynout. Neargumentujte s nimi, nezabývejte se jimi. Vraťte se do svého srdce a k člověku před vámi. Dýchejte. Možná vám na tom druhém opravdu záleží a jejich situace vás trápí, vzpomeňte si však na pravidlo: ne zachránit ani zpravit, ale přijmout. Nejde tu o to, co potřebujete vy, ale co potřebují oni. A v tom může být velký rozdíl, který překlenete právě nasloucháním. Vnímejte je nejen očima a sluchem, ale celým tělem a především srdcem. Při hlubokém naslouchání necháváme své ochranné zdi spadnout a dovolujeme si cítit s nimi, tedy SOU-CÍTIT. Musíme tedy zapojit odvahu a vyzrálost. Držíme prostor i pro své pocity, neopouštíme se, nesnažíme se měnit ani sebe. Nasloucháme svému nitru, které nám pomáhá najít ta správná slova, až bude vhodný okamžik. A pokud ucítíme, že nejlepší je ticho, dovolíme si mlčet. Hlubokým nasloucháním nenabízíme odpovědi, ale sami sebe.

Nehledáme odpovědi, neptáme se proč.

Je to lákavé, protože nám to dává pocit užitečnosti, když můžeme nabídnout odpověď na jejich utrápené otázky. Skutečnost je však taková, že na některé otázky odpovědi nejsou a pokud jsou, ve stavu emoční bolesti je často nejsme připraveni slyšet. A jak jsme si již řekli, v těchto chvílích doopravdy toužíme po ujištění, přijetí, vědomí, že v tom nejsme sami, že nejsme jediný člověk na planetě, který tímhle prochází, že i tak jsme milováni… Někdy stojí za to, nabídnout jim jinou otázku, takovou, která je navede více k sobě, ke svojí síle (např. otázka „proč se to stalo?“ nám sílu bere, avšak „jak se teď cítíš? co by potřeboval/a?“ nám sílu vrací). Vždy svými slovy směřujte druhého do přítomnosti, do těla, do srdce. Ne do minulosti a do hlavy (zároveň je samozřejmě nechte vypovídat – sdílení našeho příběhu je samo o sobě léčivé). Ptejte se sami sebe, co byste chtěli slyšet v takovéto situaci, pamatujte však, že jakékoliv slovo vycházející ze srdce je to pravé. Jde o záměr a energii za ním, jde o lásku, ne o „dokonalou větu, která všechno zpraví“.

Jedno srdce otevírá druhé srdce.

“Lásku rozvíjíme, když dovolíme svým nejzranitelnějším a nejsilnějším částem být hluboce viděny a poznány, a když ctíme duchovní spojení vyrůstající z tohoto otevření se s důvěrou, respektem, laskavostí a vřelostí.” – Brené Brown.

Naše spojení s vlastním srdcem (naší zranitelností, naším vlastním příběhem a tou křehkou částí sebe sama, jež cítí a ví) je zásadní, pokud chceme někomu pomoci. Když si volíme mezi vícero možnostmi, zeptejme se sami sebe: Co by udělala Láska? Jak bych teď zareagoval/a, kdybych nepochyboval/a o svojí hodnotě a věděl/a až do morku kostí, že já i můj protějšek jsme dost? Jen ve svém srdci dokážeme pocítit křehkost, dokonalost, krásu i sílu druhého člověka, i když se v tomto okamžiku právě “nádherně” nechová. Držíme si v něm Pravdu o tom druhém: že i v jeho slzách, smutku, bolesti, zoufalství či vzteku zůstává zcela hoden lásky a přijetí. Proto v napojení na náš střed jsme schopni druhému vyjádřit – ať už nahlas, či jen v duchu:

“vnímám tvou bolest a přijímám ji”.

Tato věta v sobě nese velkou duchovní sílu, skrze ni totiž přijímáme nejen bolest druhého, ale i svoji a přestáváme z ní dělat nepřítele, kterého je třeba skrývat ve stínu a vyhýbat se mu. Z bolesti se stává sestra Lásky, která v sobě nese vlastní moudrost a dary pro nás, když jí přestaneme odporovat. Může tak svobodně projít naším systémem a být integrována – a tím pádem může přestat být bolestnou.

Emoce nejsou proti nim, není třeba se jim bránit, vyčítat si je a snažit se je změnit.

Skutečnost, že se cítí špatně, neznamená, že udělali chybu nebo selhali. Ať se cítí jakkoliv, dejte jim najevo, že je to v pořádku, pomozte jim to vyjádřit, pokud chtějí, ujistěte je, že nemusí nic měnit a tlačit se k tomu “cítit se lépe”. Můžete jim také zkusit jemně vysvětlit, že jsou v procesu, kde nelze nic uspěchat, např. nemá smysl nutit se k odpouštění, pokud v nich ještě přebývá vztek na toho, kdo je ranil. Nejprve je třeba chvíli pobýt se vztekem, projít jím skrz, než vůbec bude možné začít uvažovat o odpouštění.

Nebereme si to osobně.

Stává se, že lidé uprostřed obtížných emocí mají tendenci útočit na ty, kteří se jim snaží pomoct, vylít si na ně zlost nebo je obvinit „ty mi nerozumíš!“. Samozřejmě každé chování má své meze a pokud ji překročí, je pro vás nejlepší se stáhnout a nechat je o samotě – nikdy nemá smysl útočit zpět, oplácet jim to, nebo s nimi argumentovat a snažit se jim vysvětlit, že to “myslíte dobře”! Pro vaši vnitřní pohodu je zásadní nebrat si nic osobně, opravdu to vůbec není o vás, ujistěte o tom tu vaši část, která se cítí ublíženě a samozřejmě, chraňte své zdravé hranice.

Odkládáme své ego stranou.

Zde navazujeme na předchozí princip. Možná by se vaše ego cítilo dobře, kdybyste to tomu druhému člověku “vyřešili” a získali tím jeho obdiv a vděk nebo alespoň vnitřní sebepotvrzení, že jste šikovný a rozumný člověk. Bohužel, tato tendence zároveň stojí v cestě tomu, abyste byli opravdu nápomocní. Přijměte (=buďte si vědomi, převezměte zodpovědnost za) svou vlastní nejistotu, nepohodlí a strach i touhu se zalíbit a buďte tu pro svůj protějšek nezištně a bezpodmíněčně.

Nabízíme radu a pomoc citlivě a jemně. Ideálně, až když je o ně požádáno.

Nabídnout asistenci v ten pravý okamžik a takovým způsobem, aby to v druhém nevyvolalo pocit méněcennosti nebo obrannou reakci vyvolanou strachem, že nerespektujete jeho hranice, chce pokoru a cvik. Opět, hluboké naslouchání a spojení se srdcem vám pomohou nalézt vhodný způsob.

Máme odvahu být s nimi přítomni i když se dotýkají opravdu citlivých či traumatických témat. Umožňujeme jim mluvit o všem.

Neudělejme tu chybu, že z vlastního nepohodlí či pocitu trapnosti řekneme “tak už o tom nemluv” nebo “tohle řešit nemusíme, jestli nechceš” někomu, kdo právě dostává na povrch velmi důležitý příběh či pocit. V takovýchto chvílích jsou naše otevřenost a přijímající postoj naprosto klíčové. Jsme je však schopni podržet jen natolik, nakolik jsme si zpracovali svá vlastní traumata, nakolik přijímáme své vlastní nepříjemné emoce. V podobných situacích tedy nesmíme zapomínat na to vytvářet bezpečný prostor i pro sebe. Tím jednak zabráníme tomu, abychom se emočně vyčerpali a zároveň jsme schopni druhým nabídnout sílu a odvahu k tomu svými pocity projít a mluvit o nich, aniž by se báli, že budou zostuzeni nebo se z nich už nevynoří ven.

Ctíme jejich zkušenost a prožitek za všech okolností.

Dovolujeme jim prožívat věci jinak, než my. Nemusíme to vidět stejně jako oni. Nemusíme s nimi souhlasit. Nešli jsme jejich cestou, neměli jsme jejich výchovu a nežili jsme jejich život, takže i když jsme mohli prožít podobné věci, musíme stále vycházet z toho, že jejich zkušenost je jedinečná a jen oni vědí, jak to bylo a jak se u toho cítili. Nezpochybňujme je tedy výroky jako “to jsi neměla vztek, ale spíš ses bál/a, ne?” nebo “to já bych tehdy na tvém místě…” Všichni se učíme důvěřovat sobě a svým prožitkům, podpořme v tom tedy své bližní a vycházejme z toho, co nám říkají a nikoliv z toho, co jsme si o tom domysleli, jak jsme si to interpretovali nebo jak bychom to vnímali my.

Dýcháme.

Než něco řekneme nebo uděláme. Nádech a výdech. Až sami budeme pochybovat a cítit se zmatení. Nádech a výdech. Až nám začne hlava tvrdit: “musíš něco udělat.” Nádech a výdech. Když nám to připomene naše vlastní starosti a bolesti. Nádech a výdech. Nejsme tu, abychom to vyřešili, ale abychom milovali. Pokud tedy potřebujete nějaký cíl, zvolte si tento. 😉

Na závěr…

Vytváření a držení prostoru není snadné a nikdo učený z nebe nespadl. Pokud s vámi toto téma rezonujte, stačí když si zvolíte, že to budete cvičit.

A nezapomeňte, že stejně potřebné je dovolit druhým, aby vytvářeli prostor pro nás. Všichni potřebujeme mít někoho, s kým můžeme prostě jen být ve své přirozenosti, kdo dokáže být přítomen našim emocem a duševním stavům s porozuměním a otevřeností. To je dar velkého léčení, který si zasloužíte přijmout. A i to chce odvahu. Odvahu ukázat se někomu v celé své bolesti a “nedokonalosti”. Odvahu přijmout něčí přijetí. Zní to zvláštně, že? Ale zkuste to… To je dar a pocta, které zase my dáváme jim. To, že jim dovolíme nás skutečně vidět a vnímat. Vlastně je to dar opravdovosti, na jehož základě pak vzniká důvěra a její průvodce, intimita.

Osobně věřím, že schopnost vytvářet prostor pro sebe i druhé je klíčem nejen k lepším vztahům, ale obecně k léčení a probuzení lidstva, k našemu návratu k celistvosti a k Lásce. Buďme tu tedy pro sebe…

*************************
Pokud máte téma, které byste rádi prozkoumali v bezpečném prostoru, vždy jsem tady pro vás. Dejte mi vědět, s čím vám mohu pomoci.

Víte o někom, komu by tento článek pomohl? Budu moc ráda, když ho budete SDÍLET DÁL. Děkuji!