Přejete si už konečně zažít ten nádherný průlom a vytvořit to, co si přejete ve svém životě? Tuším, že voláte „ano“! Ano, chtěl/a bych mít ten krásný vztah, tu práci, ten životní styl, duchovní růst, nebo tu knížku, co se chystám napsat od čtrnácti let.

Ale chcete to doopravdy? A jak moc to chcete?

Protože, věc se má tak: jestliže říkáme, že něco opravdu (tedy OPRAVDU) chceme, ale náš život, činy a okolnosti to neodrážejí, znamená to ve většině případů jediné – že naše touha není silnější, než naše lpění na onom starém příběhu. Na příběhu o tom, jak to nemáme, nejsme pro to dost dobří, nejsme schopní to dokázat či získat, protože je to ______________ (doplňte: těžké, komplikované, nemá to být…), nebo protože jsme ______________ (doplňte: nepřipravení, ještě potřebujeme vymyslet tohle a tamto, nemáme na to dost peněz, jsme příliš staří/mladí, musíme vzít v úvahu, co na to naši rodiče/partneři/okolí…). Jaká je vaše výmluva?

Pokud něco opravdu chceme, musíme to chtít víc, než chceme naši zašedlou, přidušenou komfortní zónu. Musíme to chtít víc, než naši starou a „bezpečnou“ (protože ozkoušenou) identitu někoho, kdo to dokázat nemůže, nebo kdo takový není. Ale proč bychom měli lpět na identitě, která sabotuje naše sny a snahy?

Uvažme tento příklad: jedna mladá žena si povšimla určitého opakujícího se vzorce ve svém životě. Potká muže, který ji přitahuje, zamiluje se do něj, a dokonce se zdá, že i on její zájem opětuje, ale — nikdy se nic nestane, nikdy směrem k němu neudělá krok, nedá najevo, co cítí. Proč? Její výmluva je, že je příliš stydlivá. To je její příběh. Její identita. A v rozhovoru ji neustále potvrzuje a připomíná, obhajuje a vysvětluje ji stále znovu a znovu. „Jsem prostě moc stydlivá, nic s tím nemůžu dělat. Jsem už prostě taková.“ A má pravdu – je taková. A taková i zůstane, tak dlouho, jak tomu bude věřit, tvrdit to, mluvit o tom, myslet tak a jednat tak. A proč to dělá?

Protože ji to udržuje v bezpečí.

Protože hluboko uvnitř se bojí někomu se otevřít, být zranitelná a prožít skutečnou intimitu s jiným člověkem. Bojí se odmítnutí a zranění (což platí pro řadu z nás a je to naprosto přirozené). A ten strach je tak velký – ale nepřiznaný – že ji vždycky zahání zpět do její komfortní zóny. Jinými slovy, chce svoji bezpečnou zónu = necítit či nemuset čelit svému strachu – víc, než chce navázat láskyplný vztah. Ale protože její touha po lásce je stále silná, tlačí na ni, volá ji, a chce být vyjádřena a naplněna, musí ji (ne)vědomě potlačovat tím, že bude tvrdit: „jsem příliš stydlivá a nedokážu to“. Z vnějšího pohledu ale dál aktivně hledá způsob, jak to „vyřešit“ a splnit si svůj sen (navázat vztah) – jenže jediné řešení, jediný způsob, kterým je překonání stydlivosti a vědomé jednání NAVZDORY ní, tedy: cítit strach, ale přesto to udělat – je to jediné řešení, které ignoruje a odmítá.

A tady máme způsob, jakým si vytváříme potíže a udržujeme se uvíznutí tam, kde nechceme být.

Jednodušše tím, že neuděláme to, co hluboko uvnitř víme, že musíme udělat.

A jestliže si právě teď myslíte „Ale já opravdu nevím, co dělat.“ Jenom to odráží to, nakolik ono řešení vnitřně potlačujete – nejspíše ze strachu. *Nevím co/jak…* je ošidná výmluva, ale pořád je to výmluva. Kdo hledá, ten najde. Kde je vůle, tam je cesta. Nebo je pro vás výhodnější či pohodlnější nevědět?

Stačí začít. Udělat první krůček. Udělat to nejpřirozenější, nejjednodušší. Nemusíte před sebou vidět celou cestu, stačí se posunout o ten malý kousek, který už viditelný je.

Věřme, že všechno, co k tomuto krůčku potřebujeme, už máme v sobě.

Byli jsme naučeni, abychom věřili, že pokud nám je něco nepříjemné, nebo nás to děsí, tak to znamená, že bychom to neměli dělat. Protože ta rozpačitost a nepříjemné pocity jsou znamením, že to není „to pravé“. A tak čekáme na to, až tyto pocity zmizí – to bude ten perfektní okamžik na to, to udělat.

Jenže, co když strach nikdy nezmizí?

Jestliže nás něco děsí – a tím myslím děsí + láká: děsí nás to svým pozitivním způsobem (tedy ne jako nás děsí muž s kuklou a nožem v temném parku), protože to zpochybňuje a vyzývá naše osobní, dobrovolně přijaté limity – a všechny naše limity jsou dobrovolně přijaté, protože jsme přece neomezené bytosti – a vytlačuje nás to ven z komfortní zóny. Takže, když nás něco děsí tímhle způsobem, je to znamení, že to POTŘEBUJEME udělat. Že to pro nás bude dobré. Že budeme mít obrovskou radost, že jsme to dokázali a bude to stát za to a bude to trochu šok, ale zároveň velká pýcha a posilnění.

 

„Duch nemá žádné jiné hranice než ty, které si sám vytvoří.“

 

A to i v případě, že okamžitý výsledek nebude takový, jak jsme doufali. Protože někdy skutečnou změnu pocítíme až po dělší době. A někdy nás ten první, rozhodný krok nezavede tam, kam jsme chtěli, protože ve skutečnosti o to vůbec nešlo. Ten první krok byl jen taková zkouška, abychom ukázali, že to opravdu chceme. To podstatné je, že jsme jej udělali pro sebe, kvůli sobě. Překonali jsme strach, šli jsme do toho, následovali jsme své srdce, rozhodli jsme se pro větší a plnější život.

A příště už budeme vědět, jak na to. Pořád to bude trochu děsivé, ale už budeme vědět, že jsme to jednou dokázali, takže to určitě zvládneme i napodruhé. A napotřetí. A napočtvrté. A pomalu ale jistě to celé přestane být problém. Bude to prostě něco, co normálně děláme. Něco, při čem se cítíme pohodlně, v klidu.

Takže, přátelé, zvu vás, abyste se dobře podívali na tu věc ve vašem životě, se kterou bojujete. Která „nejde“ a kterou „nemůžete“ zvládnout.

A nejdřív pozorujte sami sebe – jak o tom přemýšlíte. A co ohledně toho cítíte. A jaké jsou vaše výmluvy (tedy, proč si myslíte, že to nejde)?

Co říkáte, když si na to stěžujete svým přátelům? A jak reagujete, když se vám snaží nabídnout řešení? Rozčiluje vás to? Snažíte se jim vysvětlit, proč ta jejich řešení nemůžou fungovat, nebo jim vysvětlíte, že „to vůbec nechápu“? Cítíte se často nepochopení?

Sepište si to. Mějte to černé na bílém. Postavte se tomu. Necenzurujte se, nesnažte se, aby to vypadalo lépe, neomlouvejte své výmluvy. Nelžete si do kapsy.

A pokud máte po ruce balíček karet (tarotových či andělských), zeptejte se: Jaké největší lži ohledně této situace věřím? Jak zdůvodňuji to, že nedělám/nemám, co říkám, že chci? (Můžete si vytáhnout libovolný počet karet, navrhla bych 2-3.)

Říkáte věci jako: Pořádného chlapa nejde najít, všichni jsou zadaní, nebo se nechtějí vázat/prostě mám smůlu. Tu práci stejně nemůžu dostat, hledají jenom mladší/zkušenější lidi. Nemůžu požádat o zvýšení platu, stydím se a můj šéf je XYZ. Nemůžu si otevřít poradnu, protože jsem ještě neabsolvoval/a kurz X a výcvik Y. Nemůžu mu odpustit, co udělal mi zlomilo srdce, od té doby nedokážu druhým věřit.

Tohle jsou příběhy. Falešné identity. Argumentace PRO vaše omezení.

Vidíte, jak vás vaše myšlenky a slova udržují zaseknuté v téže situaci, z níž se snažíte dostat? Jak ji pro vás potvrzují a utvrzují? To, nač se soustředíte, živíte svou energií. Co takhle soustředit se na důvody – byť jen jeden malý důvod – proč by to MOHLO jít?

Co by se stalo, kdybyste si vizualizovali sami sebe, jak to zvládáte a cítíte se ohledně toho dobře, odvážně? Misto toho, abyste mrhali energií na sebelítosti nebo vzteku na svět/Boha/své rodiče/svého ex/svou stydlivost/svou smůlu/svou „hloupost“ za to, že vám brání to dokázat?

Tohle je základ duchovní vyspělosti.

Přijměte to nepohodlí. Je v pořádku se tak cítit. Prodýchejte to. Pokud tomu dáte čas a necháte to, jak to je, samo od sebe to odejde, slibuji. Bojte se, ale pokračujte v tom, co děláte.

Zkuste tuhle mantru: Je v pořádku cítit strach a nepohodlí. Dovoluji si cítit strach. Přijímám to nepohodlí. Ale nedovoluji mu, aby mě zastavilo. Rostu. Získávám odvahu. Já to dokážu!

A nezapomeňte, že naše sny k nám nepřišly náhodou. Vybraly si nás, protože v sobě máme schopnost je uskutečnit. Sny a touhy také mají svou vlastní inteligenci a moudrost, dokáží nás vést, když jim to dovolíme. Naučme se proto hlavně nevzdorovat. Všechno ostatní pak přijde samo.

Je dosažení cílů především otázkou sebedůvěry? Určitě, ale tu získáme právě postupným a pravidelným překonáváním strachu. Tedy tím, že sami sobě ukážeme, co v nás je. Málokdo už sebevědomý spadl z nebe. 🙂 Všichni se učíme být tím nejlepším, čím můžeme být.

 

„Náš největší strach není, že jsme nedostateční.
Náš největší strach je, že v sobě máme neomezenou moc.
To je naše světlo, a ne naše temnota, čeho se nejvíce obáváme.
Kdo jsem já, ptáme se sami sebe, že mám být krásný, talentovaný
a úžasný?
Ale já se ptám Tebe, kdo jsi ty, že takový nejsi?
Jsi Boží dítě.
Když se budeš dělat malým, našemu světu to neprospěje.
Přitom není prozíravé držet se zpátky a umenšovat se,
aby ostatní lidé nebyli nejistí, když jsou ve tvé blízkosti.
Byli jsme zrozeni, abychom dávali najevo Boží velkolepost, která je v nás.
Není jen v některém z nás, je v každém z nás.
Když necháme zářit vlastní světlo, dáme podvědomě našim bližním
svolení, aby dělali to samé.“

– Marianne Williamson (Návrat k lásce)

 

A jak překonáváte strach vy?

Co se vám zdálo na tomto článku nejzajímavější nebo nejtěžší „zkousnout“? Je něco, s čím nesouhlasíte?

Pokud se rozhodnete zkusit navrhované cvičení, dejte mi vědět, co jste se dozvěděli!

A pokud máte jakékoliv otázky nebo potřebujete podporu a pomoc při překonávání strachu, jsem tady pro vás. Svou otázku můžete poslat přes komentáře, nebo mě kontaktujte tady.

S hlubokou láskou a důvěrou ve vaši sílu,
Anna